VESNIČANI V PRAZE (ANEB CESTA NA LAIBACH A ZASE ZPĚT)

 

Dne 28.11.2003 se trojice reprezentantů (Ála, Jiřík, Mormo) šesti kapel (Arashit, Necrosorth, Kristýna, Wyrm, Pussy Pumpers, Agmen) vydává do hlavního města naší milované kapitalistické vlasti aby shlédla dlouho očekávanou událost – koncert slovinské legendy Laibach. V 17:00 již všichni sedíme ve vlaku směr Praha; vybaveni litrem Coly a krabicí svinstva jménem Viňa Lanzar vesele plkáme a cesta příjemně ubíhá. Dojem kazí jen desetiminutová pauza v Holešovicích, konkrétně šokující pohled na prostory, plné bezdomovců a různobarevné fauny. Vlak bohudík pokračuje dále a my brzy vystupujeme na Wilsoňáku. Vědomi si zážitků z Holešovic co nejrychleji vyklízíme prostor; míříme k Divadlu Archa, kde se koncert koná. Na místě jsme v 19:15 – máme tedy trochu času na jedno zdravotní naproti "U Rozvařilů".

Vchod do divadla je pořadateli uvolněn v půl osmé. Zvedáme se, protože nevíme, kolik lidí se na akci chystá a neradi bychom něco prošvihli. Hned u vstupu je Mormo vytipován jako potenciální terorista a ochrankou důkladně prohledán za účelem odebrání zbraně. Žádnou samozřejmě nemá; zajímám se tedy, zda lze za zbraň považovat i klíče od bytu. Dozvídám se, že občas ano; ujišťuji proto strážného, že svoje klíče po Laibach házet nehodlám – rád bych se totiž dostal domů...

Sestupujeme do prvního suterénu. Hned proti schodům se nachází sympatická mobilní občerstvovna – objednávám  škopek (á 22.-) a jdu shlédnout prodejní výstavku triček, odznaků, plakátů, cédéček i jiných naprosto nepostradatelných věcí. U stolu již úřaduje Alenka: Vybírá knihu o historii NSK (á 800,-), tričko (á 480,-) a dva odznaky s křížem v ozubeném kole (á 160,-). Po chvíli pomocných výpočtů a dohadů s pánem na opačné straně si trofeje odnášíme; míříme do druhého suterénu, abychom zhodnotili sál. Stejně jako nahoře narážíme na mobilní posilovnu, bar a WC department (dosti vytížený). Sál je naopak téměř prázdný – vidíme ale, že lidé se začínají shromažďovat na ochozech. Protože máme dobrou zkušenost již s koncertem před dvěma lety v Paláci Akropolis, necháme se zvukařem nasměrovat a míříme zpět o patro výše; dole bychom viděli leda tak hovno. Přicházíme právě včas a zaujímáme strategickou pozici přímo nad mixážním pultem. Do spodního sálu se lidé doslova trousí; nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo být plno. Mormo zatím odbíhá ke hlavnímu vchodu – usmyslel si, že od pořadatelů vyzuzá velký plakát, dosud přilepený na skleněné výplni dveří a kupodivu se vrací se slovy „prej po koncertě“.

Ve 20:15 je lidí v sále už podstatně více; houstne to i na ochozu. Prodírám se ven, abych zajistil ještě nějaký ten škopek – brzy už nebude nárok. Vracím se právě včas, abych se stal svědkem malé různice: Dosti nehezká zrzavá slečna v brýlích právě plísní Alenku, že se „furt sune do strany“. Se slovy „... a to vám nevadí, že tady sedíme?“ schytá  pohotovou odpověď ( „... a nevadí vám, že tady stojíme?“). Rázně tedy zasahuji a vymezuji pravou kanadou hraniční pásmo. Po zbytek večera je relativní klid; protože ale není křivdy bez odplaty, slečna ve finále zapláče – bolí mne břicho a tak jí pravidelně vypouštím produkty své látkové přeměny rovnou do držky. Gott mit dir, krávo...

Ve 20:30 se začíná cosi dít – přichází zvukař a manipuluje s pultem. Že by změna? Že by legenda protentokrát vynechala svá nekonečná, otravná intra a šla rovnou na věc? Už je to tak !!! Přesně ve 20:35 zaduní sálem elektronický sampl a na pódim přichází pětice protagonistů (zpěv, kytara, basa, klávesy, pady). V pozadí zatím běží obligátní projekce, tmu křižují záblesky reflektorů a všude se valí čoud. Vskutku impozantní. Ve 20:50 je Laibach v optimální provozní teplotě a může začít samotná propagace nového alba WAT. Bohužel právě v té chvíli vplouvá na pódium dvojice copatých jihoslovanských sadomaso opic, které se s bubínky a hlavovými mikrofony pokoušejí o simulaci mohutné rytmiky; resp. sborových zpěvů (do konce vystoupení se už děvčat nezbavíme a upřímně řečeno – právě ona budou nejslabší stránkou celé akce: Jejich pohybové kreace totiž připomínají v lepším případě ranní rozcvičku dozorkyň v  Ravensbrücku; v té horší variantě pak upocenou drůbež z happeningů typu „Cvičíme s Bárou“...). Za totáče by to lidi určitě brali jinak: Možná by měli pocit, že křoví s kozama je to pravý ořechový a domů by se plazili s bílkem ve slipech. Jenže dnes je podobných kundiček takový přetlak, že už to působí dokonale vágně... Nuže, možná se pletu; třeba právě taková debilita je dalším z geniálních záměrů slovinských šokmajstrů - mít ale tu možnost, prostě se seberu a táhnu do hajzlu, protože i trapárna by měla mít určitá pravidla.

Koncert mezitím běží na plné obrátky: V elektronickém hluku začíná být slyšet kytaru (mimochodem velmi erudovanou) a sem-tam dokonce pleskne basa. S uznáním konstatujeme, že kapela hraje poctivě, naživo a nesnaží se do mrtě kopírovat svoji placku (to by ostatně hoši nemuseli vážit cestu do Prahy a lepší dýdžej by je se svojí aparaturou spolehlivě nahradil). Dav spokojeně řičí, dvojice domin trestá své pomyslné oběti a čas letí a letí... 

Ve 21:45 hudba náhle ustává. Liga Mistrů odchází bez jediného slova rozloučení do zákulisí a nyní je na davu, aby ji přivolal nazpět. Daří se: Aplaus, pískot, a řev je opět přerušen další, téměř bezchybnou kombinací elektroniky a živého projevu; Laibach přidává! Musím se dokonce přiznat, že právě v té chvíli jsem nucen poopravit svůj názor na výše kritizovanou dvojici samiček – s rozpuštěnými vlasy vypadají podstatně lépe a zejména ta vlevo má hlavový mikrofon nasazený tak šikovně, že ze všeho nejvíce připomíná blonďatého Adolfa s hárem až na lopatky. No nežerte to...

Definitivní konec nastává přesně ve 22:00. Sál se pomalu rozsvěcí a lidé se tlačí k východům. Zůstáváme na místě, protože nás baví sledovat cvrkot. Jsem například fascinován šipkami s nápisem „Nouzový východ“: Vidím je tady nahoře na každém kroku a všechny ukazují cestu k záchraně. Problém ovšem tkví ve skutečnosti, že nouzový východ z ochozu je totožný s jediným vchodem tamtéž... Nu což, dolů jsou to nějaké 4 metry... Alence se naproti tomu líbí vcelku čistý a dýchatelný vzduch v sále; vzhledem k záplavě vajglů o patro níže však tento fakt přičítám spíše výkonné vzduchotechnice.

Odcházíme jako jedni z posledních. Mormo kvačí pro svůj vysněný plakát, my se pomalu přesouváme do pasáže. Zatímco si sdělujeme první dojmy, Mormo shání pořadatele, s nimiž se předtím domlouval. Když posléze vidíme jeho rozzářený ksicht, je vše jasné - ušetřil kilo pade a plakát je „doma“. Hlásí také, že akce se zúčastnilo nějakých 1300 lidí (krát půl hadru .... no tě prdel...).

Vracíme se zpět k Wilsoňáku; nálevny nižších cenových skupin zejí temnotou a ty ostatní nejsou pro nás. Nakonec tedy bereme zavděk jedním ze stánků přímo na nádraží. Dojem z Holešovic se však opakuje a proto odcházíme na perón k přistavenému vlaku. Čekání si kolegové krátí – jak jinak – cigárem.

Úderem 23:30 se konečně dáváme do pohybu směrem k domovu. Alenka to rovnou zalamuje a ani Mormo již není tím klasickým informačním gigantem; prostě máme všichni dost. Cesta přesto ubíhá bez větších problémů a nebýt faktu, že náš rychlík staví v každé díře (zaplaťpámbu že ne na znamení), ani bych ji neregistroval. V Ústí kotvíme ve čtvrt na dvě a protože noc je ještě mladá, jdeme do Pohody. Taky kam jinam, že... Na místě dovršujeme otravu alkoholem a docházíme k závěru, že za 520 káčé (v předprodeji) se nám dostalo vcelku kvalitního zboží. A že jsme snad čekali větší mazec? No co byste chtěli za blbý pětikilo...