BYLO NÁS ŠEST, ANEB DO ZLÍNA NA BIGBOŠ - ČÁST DRUHÁ

 

Stojíme před mapou mapou bývalého Gottwaldova, snažíce se v ní dezorientovat. A není to tak těžké – nahoře je totiž dole a dole zas nahoře (zajímavý topologický problém, jehož objasnění ovšem zůstává mimo rámec této zprávy). Po dlouhém hledání nacházíme halu Novesta - cíl naší cesty - a zároveň konstatujeme, že Zlín je odporná dlouhá prdel ve tvaru nepovedené bagety, po níž sem a tam kodrcají trolejbusy. Už začínáme chápat, proč tolik světelných křižovatek: Řádně rozjetý paroháč by také nemusel na konci obce zastavit…

Nastává druhá fáze problému – halu v mapě vidíme, nevíme ale, zda máme jít za nosem nebo zpátky. Logika nicméně velí vydat se do kopce, což ihned činíme. Houstnoucí davy metaláků nám brzy dávají za pravdu.

U haly potkáváme Báru s jejími společníky: Opravdu to zmákli dle předpokladu; sedli na MHD a drze dorazili ještě před námi. Srdečně je zdravíme, stavíce se do jedné ze tří nekonečných front na šacování. Úzké vchody mají opravdu dost, takže odbavení trvá dobrých 15 minut; teprve poté nás drsně vyhlížející ochranka konečně lustruje (padá mi kámen ze srdce - nemám u sebe granát, pytlík s antraxem, ani špionážní družici, takže jsem připuštěn).

Zabíráme místa uprostřed jedné z paralelních tribun. Je odsud dobře vidět na pódium a zvuk také ujde. V kotli je zatím téměř prázdno - první kapela (Bed Sores) tak brnká spíše pro svoji vlastní potřebu. Název nám nic neříká, ale taková hrůza to zase není. Kluci vyrážejí na plochu pro pivo a já se jdu podívat po nějakém tom suvenýru. Brzy se probírám ze snu - nejlevnější triko Kredlů koštuje 750 CZK, na což jim ovšem zcela a bez mučení sere šakal… Projednou obejdeme bez.

Na pódiu se pomalu rozehrává další tlupa - Nemesis. Vypadá to dobře a s prvními tóny ještě lépe - muzika nám tak trochu připomíná Yngwie Malmsteen´s Rising Force v dobách největší slávy. Jen ale do chvíle, nežli otevře hubu „zpěvák“... Soudím, že takhle nějak by se určitě dusilo čerstvě oběšené prase; tedy pokud tím neurazím prase. Nechápavě po sobě zíráme, protože co je moc, to je moc. Hodně špatný dojem si náš zjevně nekritický chlapec vynahrazuje alespoň trapně familiérním vystupováním a namachrovanými kecy. Jednoduše „hvězdná pěchota“. Docela by mne zajímalo, jakými chodníčky se taková věc může propasírovat na seriózně pojatý festival… Ještě, že už je po.

V hale to pomalu, ale jistě houstne. Prostor kolem nás je čím dál, tím méně prostupný a cesta pro pivo vyžaduje pečlivou logistiku. Naštěstí není důvod se někam štvát; on škopek v kelímku za „pouhých“ 30 káčé vydrží - větrák nevětrák - docela dlouho. Dole to mezitím rozjíždějí (?) Endless. Párkrát jsem je už slyšel; možná  bych doma exhumoval i cédéčko, jenže tohle zní fakt divně – nuda, nuda a pouhá nuda; do metalu brutálně daleko. Nakonec jsme opravdu rádi, že Endless nejsou endless…

Následuje (alespoň nám) zcela neznámá kapela Dark Gamballe. Co tu, proboha, pohledává hácéčko, říkáme si už trochu nasraně: Neměla tohle být čirou náhodou metalová akce? Ostentativně se zvedám a kráčím pro další pivo - vždyť nemusím snášet úplně všechno…

Do poněkud rozpačitého publika naskakují po krátké přestavbě pódia Root. A zcela upřímně – tohle už je naprosto jiná liga! Big Boss řádí jak čínská mafie, muzika má „tah na branku“ (hodně se mi líbí kytarista) a pokud snad kapela trpěla problémy se zvukem, pak tentokrát není co vytknout. Přesto mi poslední zásek zcela maximálně vyhovuje – nádrž s recyklovaným pivem se totiž neodbytně hlásí… Uchvácen a hnán proudícím davem jsem nakonec vyvržen před halu. Kousek od stánků s klobásou tu kdosi vyrovnal řadu chemických hajzlíků, o které je ale zájem až nechutný. Seru tedy na frontu a jdu orosit blízký plot. Bude to rychlejší i důstojnější.

Návrat do haly nepostrádá osobitého kouzla – cpu se proti proudu a takřka ve tmě hledám naše popeliště (naštěstí si už pamatuji přibližnou polohu). Přes pohamtané batůžky, zmačkané kelímky a polité nohy se nakonec dobírám cíle.

Adaptace pódia tentokrát vypadá na delší lokte – zatímco Češi svá vystoupení v pohodě zvládli na jednu bicí soupravu, musejí mít zahraniční borci každý tu svoji. Nevím, připadá mi to jako pitomost. Přestávka už je příliš dlouhá, vše se zvučí od samého počátku a Rooty nabuzený kotel viditelně chladne. Další kapela – švédská Katatonia - to nebude mít vůbec jednoduché.

A také že nemá… Její příjemná a chytrá muzika (osciluje někde mezi Big Country a druhdy kultovními Marillion) lidi zjevně nebaví; jakési zchytralé Slovačisko v řadě nad námi to komentuje zcela jasně:

Čo to je, preboha?! V kľudu by mi mohli vrátiť tri štvrtiny zo vstupného! Ja som tuná prišiel len na Kredl!

Jeho problém – mě osobně se Katatonia dosti zamlouvá a při poslední skladbě á la Unholy jsem už opravdu doma…

Nové bicí (tentokrát dva kopáky) slibují sedmou kapelu. The Haunted, rovněž ze Švédské heavy líhně, prezentují agresivní hardcore, podobný zvuku daleko slavnější Pantery. Bubeníkovi se sice občas vysypou brambůrky a postupem času nám začíná vadit i styl jako takový – uznáváme ale, že kdo umí, ten umí.

Vše se záhy chystá na první hvězdu večera: Finská Apocalyptica je pojmem také u nás a všichni jsme zvědaví, co předvede naživo. Na moc velký nátěr to ovšem nevypadá; vidíme jen čtyři nízké praktikábly se židlemi, v rohu pak skromnou bicí soupravu. Právě s ní jsou i největší problémy. Zvukařům se stále nedaří vyloudit z kopáku rozumný zvuk a když už jsou přesvědčeni, že dosáhli svého, slyšíme dunění jak z plastového barelu… Po chvíli nicméně nastupuje čtveřice cellistů - zazní první akord a nám klesají „cellisti“. Dalo se čekat leccos, ale tohle… Cítím, že se mi do očí dere podezřelé vlhko; sálem hřmí mohutná zvuková bouře a nezbývá než konstatovat, že všechny předešlé kapely hrály (s prominutím) jak z rádia. Vzápětí přichází také bubeník; skladby zrychlují, v řadě pasáží se objevují virtuózně podané speedové motivy a zlenivělý kotel má budíček. Hrozičů rapidně přibývá - při slavném coveru od Metalliky pak zaplanou i první ohníčky (od začátku koncertu vůbec poprvé). Náš parťák Jiří kroutí nevěřícně hlavou.

Kluci, pojďte, vstaneme – voni si to zasloužej !

Co blbneš vole, tohle není státní hymna…

Děte do prdele…

Nedosáhnuv svého si Jirka opět sedá a v očích se mu zračí jasné opovržení z nás, bezcharakterních hovad. Jenže za daných okolností stát prostě nelze – nejsme na fotbalu, nýbrž na kultuře…

Finům se odezva z kotle viditelně zamlouvá a začínají vyvádět doopravdy. Dva z nich vstávají (zaujímají přitom pozici šílených kytaristů s poněkud přerostlými nástroji), divoce točí řepami a publikum z nich má jednoznačně vánoce. Čas od času některý z virtuózů důstojně odkráčí pro jiný nástroj aniž by ostatní byť jen pohnuli brvou (přece nebudeme ladit na pódiu, že). Tempo se ještě stupňuje; nejsem si vůbec jist, ale tohle se snad nedá zahrát?! Jenže - jak je v tomto případě vidět – asi dá…

A náhle přichází neodvratný závěr... Klasická úklona, odchod za pódium, velmi případně řečeno „šmytec“. Jenže ne v kotli – ten si řevem i pískotem vynucuje návrat symfoniků a přídavek. Celkem třikrát, což dokonce znamená zdržení jinak přísného časového rozvrhu ( ! ). Zlatým hřebem poslední skladby je pak moment, kdy jeden z pánů hází cello (nikoli čelo) na zem a hobluje jím prkna. Reakce lidí se dá jen těžko popsat… Velmi stručně řečeno, kdo zná tuto kapelu z nahrávek a klipů, nezná nic.

Začínáme tušit, že Danny a jeho Cradle of Filth budou mít po téhle smršti co dělat. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by britská legenda měla naspěch: Ani k radikální přestavbě pódia tentokrát nedochází – stačí strhnout plachtu ze škopků v pozadí, respektive vyzkoušet odposlechy. Činí tak jeden z asistentů. Střídá nástroje, chvíli se domlouvá s mistry zvuku a pak spokojeně odchází. Pódium zhasíná, my ale čekáme  dál. Začíná se ozývat nespokojený pískot; ony ty neustálé prostoje (a přívaly piva) přece jen zmáhají. Ještě jednou se deru z haly ven, protože se mi nechce držet nic, co držet nemusím.  

Přesně ve 23:00 Cradle konečně začíná! Přicházejí kytaristé a bubeník; vzápětí se zezadu řítí i sám démonický Danny. Pódium nepůsobí nikterak bombasticky, jen v prostoru vedle bicích je vidět jakéhosi okřídleného ďáblíka.

Na úvod kapela rozjíždí skladbu z nového alba Nymphetamine (že by promo tour?); další skladby ale ukazují na klasický koncertní výběr. Přichází i Tlustá Sára. Ihned se stává dominantní postavou, ačkoli stojí zcela vzadu, téměř ve tmě a celá v černém. Může za to její mohutný výstřih a poněkud trapný rozparek nad koleny. Ale ono se vůbec říká, že Angličané mají hovno vkus… Zpěv jí dnes vůbec nesedí - možná se i špatně slyší a na její poněkud teatrální gesta směrem ke zvukařům nikdo nereaguje.

Okřídlený ďáblík mezitím sehnal bratříčka a oba se teď plazí mezi odposlechy; vystrkují přitom zadky do hrozícího kotle. Koncert jede na plné obrátky a mě osobně se dost líbí; kolegové ale můj pohled na věc tak úplně nesdílejí. Možná čekali stejně bombastické divadlo, jaké Danny předvádí v klipech, jenže tohle je, pánové, živák… Z jiného pohledu to bere Jirka – je zaskočen, otráven a bodrými výrazy posílá Kredly do prdele, protože metal v této formě zjevně nemusí (on je vůbec zázrak, že vypěnil až při poslední kapele).

Co nejde Sáře, bohatě zachraňuje Danny – zpívá takřka dokonale, mění hlasové polohy bez jakéhokoli zaváhání a že tu nejde o zprofanovaný half-playback je zřejmé i z koncovek jednotlivých frází; ty znějí na deskách opravdu jinak. Je to vokál zjevně hodně náročný na dech… Trochu jiný pocit mám ale z bubeníka - nohama předvádí neskutečný kulomet aniž by se přední blány kopáků sebeméně pohnuly. Poněkud divná záležitost. No nic, třeba mám jen vlčí mhu.

Na jinak výborném představení se ovšem viditelný šrám přece jenom najde... Na pódium vniká dobré 4 metry vysoké strašidlo: Jde o cosi mezi žábou, kostlivcem a tyranosaurem – neuměle se klátí mezi hráči, působí dokonale směšně a hodně rušivě. Takovou vsuvku si Danny mohl přece jen odpustit; muzika je dostatečně kvalitní na to, aby se autor musel snížit k demenci podobného rázu...

Pomalu přichází závěr. Z ďáblíků se vyklubaly dvě velmi atraktivní slečny, které nyní stojí po stranách bicí soupravy, předvádějíce práci s flexou. Z rozkroku jim stříká proud jisker do vzdálenosti několika metrů; dámy už musejí mít hladké a dokonale zabroušené vagíny (my pozornější vidíme trysky, které jim vykukují mezi stehny)…

S posledními tóny odchází celá kapela do zákulisí. Čeká se na přídavek, opět ale příliš dlouho. Není tedy divu, že diváci chladnou a Dannyho bonus už je víceméně nezajímá.

Konečně nastává ticho… Sdělujeme si první dojmy - pomyslné stupně vítězů ale vypadají trochu jinak, než jsme si před akcí mysleli: Jednoznačným vítězem dnešního maratónu zůstává Apocalyptica; Cradle a Root se dělí o druhé místo. Pro posledně jmenované nepochybně velká pocta. Nejdále jde ve svých soudech Jirka, který se ještě nevzpamatoval z Dannyho ječáku:

Tož muzika je to dobrá… ale ten šulin, co tam béká, vyje jako pes, když mu šlápneš na vocas a chrchlá jak můj fotr, když se po  ránu dusí… Umlátil bych ho lopatou, vola !!!

Je to jeho názor a nikdo z nás mu jej nebere. Málo platné, každému se prostě líbí něco jiného...

Unaveně pozorujeme tlačenici v hale. Za dané situace nemá smysl penetrovat ven; zůstáváme proto sedět a čekáme, až se východy trochu uvolní. Naši dva meruňkáři už mají všeho plné zuby a padá jim hlava. Jen ať si hoši zdřímnou – noc v Gottwaldově bude hodně náročná.                                                                                                                                                                                                 POKRAČOVÁNÍ